Nějak bylo - bude líp!

Tak tu máme konečně nový rok. Nikdy jsem tomu nepřikládala moc význam, že by se tím pádem mělo něco snad zvláštního stát, jenže ten již loňský rok byl pro mě fakt hodně zlomový a velmi těžký, a tak jsem vlastně celý prosinec brblala "ať už konečně tenhle příšerný rok skončí". A jak jsem tak zjistila, mnoho lidí kolem mě to cítilo podobně. Nechci být už tak pesimistický člověk, ale tohle ještě musím ze sebe dostat - ten nejhorší rok, který jsem zažila.

Chtěla bych tady nějak rychle shrnout a povyprávět vám o tomto roce. Možná se budete divit, proč byl pro mě ten nejhorší, když se v něm najde tolik super událostí. Jenže každá má za sebou hořkou pachuť. Trochu lituji, že tento blog není anonymní nebo že o něm někteří lidé ví, protože mě tohle bude trochu ve psaní omezovat. Napsat naprosto vše, dalo by se to možná pochopit spíš. Ale takhle je to možná i lepší.

Tak jak ten rok začal? Snažila se odolat svému tzv. osudovému chlapovi a pokoušela jsem se nějak odrážet výhrůžky mého bývalého. To bylo asi horší, protože se to táhlo už od našeho rozchodu (říjen/listopad 2016) a já z něj už byla vážně na prášky. Nakonec, ani nevím jak, jsem se všech zbavila. Ale přišla další chyba - začala jsem se sházet s o dost mladším klukem ze školy
a přišla velká vlna pomluv. A to bohužel od lidí, které jsem brala jako přátele. Nakonec mi došlo, že to co dělám je fakt blbost a poměrně rychle to zase skončilo. Jen mi to docela otevřelo oči ohledně okruhu mých přátel.

Podala jsem si přihlášku na druhou vysokou a to vlastně jen tak z hecu. A tak jsem se v únoru vydala na přijímačky, o kterých do dnes nevím, co si o nich myslet. Jelikož jsem se nedostala ani do druhého kola na UMPRUM v oboru fotografie, nechtěla jsem to riskovat i na druhé škole, a tak si dala přihlášku do úplně jiného ateliéru - produktový design. Chyba, která vedla k další naprosto katastrofální chybě - přehodili mě během přijímacího řízení na jiný ateliér a tam jsem se nějakým nepochopitelným způsobem, i přes neznalost ateliéru a toho co se tam dělá, dostala. A to že
i s celkem slušným výsledkem. Při cestě domů jsem se dozvěděla, že nám zabili našeho velmi dobrého rodinného přítele.

Koncem března jsme museli dodělat všechny práce ve škole, což jsem typicky samozřejmě nestíhala. To by nebylo u mě nic nenormálního, ale ve spojením s předešlým už to pro mě byl celkem stres. Tomu ani nepomáhala naše češtinářka, která mi dávala jasně najevo, že mě k maturitě nepustí a taky jsem to měla celkem sečtené i u angličtinářky. Abych to neměla až tak jednoduché, tak přišel opravdu velký průser (pardón, to jinak nazvat nejde) a to exekuce. Sice neoprávněná, ale řešilo se to pomalu dva měsíce, které jsem měla věnovat výhradně škole, měla jsem zablokovaný telefon i zmražený účet a mé vysoké absenci ve škole to také nepomohlo. Dostala jsem se opět do víru pomluv, do opravdových depresí a po dlouhé době jsem se zase cítila na vše naprosto sama. Sama se divím, že jsem to nakonec zvládla a to i se školou. K maturitě jsem byla připuštěná. Narozeniny jsem sice strávila naprosto  celé ve škole v totálním stresu, až jsem myslela, že nejspíš ani neodejdu po svých - zrovna na tento den vyšel den odevzdávání prací a to většinou nic nejde podle vašich plánů. Písemné jsem zvládla a ústní až na tu zpropadenou angličtinu také.

Musela jsem poslat do háje dalšího hodného chlapa, kterému vadilo, že s ním trávím málo času - nečekaně, když nevím co řešit dřív. A nakonec neodolala tomu osudovému. To víte, řečičky typu "mám tě rád" prostě mé pochroumané srdíčko potřebovalo slyšet. O to víc pochroumané bylo, když mi řekl, že tomu tak vlastně vůbec není. Tak jsem ho zase poslala k šípku. A jelikož to vždycky musím tomu chlapovi tzv. nandat, tak jsem se pokusila ještě ten den sbalit prvního chlapa, kterého jsem potkala. Ono to bylo vlastně vzájemné, jen se tak nějak chlapec zapomněl zmínit, že už má dva roky přítelkyni, která ještě k tomu byla přítomna. No co vám budu povídat, když jsem se to dozvěděla, chtělo se mi ze všech chlapů zvracet. Hned další den jsem napsala své nejlepší kamarádce, ať si na konec léta nic neplánuje, že jedeme spolu na dovolenou, na kterou jsem měla jet s panem osudovým. Celé léto bylo vlastně ve znamení impulsivních rozhodnutí. Jako třeba to, že další chlap, kterého potkám, bude už ten pravý. A tak jsem potkala Mušketýra...

Konec mých nejdelších prázdnin, poslední dny v Broumově, dodělala jsem si maturitu a naprosto se přestala těšit na vysokou. Byly to totiž taky poslední dny s Mušketýrem, kterého jsem si hodila do bubliny "naprosto dokonalého muže". Vtipný, pohledný, sympatický, ambiciozní, měl své plány, své přátele, věčně vysmátý.. kdybych měla vyjmenovat vše, co na něm bylo top, jsme tu ještě zítra
a budete se červenat. A mně se od něj tak strašně moc nechtělo. On měl prostě všechno, co mi
u ostatních chybělo. Nakonec jsem se odstěhovala, viděli jsme se od té doby dvakrát a skončilo to.
A neptejte se mě proč. Já to nevím. Co vám ale říci mohu, že tohle mě fakt zničilo. Karma mi to vrátila za všechny ty chlapy. Nadělala jsem zase hromadu blbostí. A nevěřím, že nějací chlapi city vlastně mají.

Na závěr bych chtěla objasnit, proč přijetí na vysokou školu byla pro mě naprosto katastrofální chyba. Jsem na ateliéru, kam rozhodně nepatřím, nerozumím si s vedením a celá ta škola je pro mě jen další stres, který pro mě ale tentokrát nemá žádné opodstatnění a nemám žádný důvod ten stres podstupovat, když v tom studiu nevidím žádný význam. Cítila jsem to už od nástupu. Možná vše
s Mušketýrem skončilo kvůli mým pochroumaným nervům z incidentů předešlých a té školy. Nebo naopak pro mě ta škola byla snesitelnější s ním a bez něj se to už to nejde. Nebo toho prostě na mě už bylo všeho moc. Nakonec svátky jsem strávila v Broumově a všechno jak kdyby se mi najednou chtělo připomenout. Všechny jsem potkala nebo se sami od sebe ozvali. Rodina, přátelé, nepřátelé, chlapi..

A co teď s tím novým rokem? Chci se vrátit zase ke svému starému já, které bude dělat čest přezdívce, kterou mi dal kamarád - Ledová královna, zbytečně některé věci neřešit, starat se hlavně
o sebe a neřešit, co si o tom myslí druzí. Protože je důležité, abych byla spokojená já se svým životem a ne někdo jiný. A já už mám plán!