10/11/2018

Holka z města

Tenhle pohled je naprosto úžasný a klidně bych seděla a koukala na tu nádheru hodiny. Možná to některé překvapí, možná to trochu překvapilo i mě. Víte, spousta lidi z mého širšího i bližšího okolí, i moje mamka například, si mě pravděpodobně zaškatulkovala mezi městské holky, které na město nenechají dopustit, vychvalují Prahu a pravděpodobně by se za ni klidně
i vdaly (.. no, kdyby to šlo...😅). Do vesnice nebo někam na samotu by je nikdo nikdy nedostal. Pomalu jsem si to o sobě samé začala myslet taky. Jenže víte, hromada těch lidí absolutně netuší, kde jsem velkou část svého života žila.


Abych to vzala po pořádku. Od narození jsem bydlela v Českém Krumlově - ve velkém nádherném městě. Pamatuji si na procházky s mamkou historickou částí a milovala jsem to! Večer, když mě vedla z kroužku, jsem vždycky dostala do ruky párek v rohlíku, prošli jsme pod zámkem kolem Vltavy, hltala jsem pouliční umělce a stánky s cukrovkou vatou... Žilo to tam! Došli jsme domů - na kraj města, kde mě mamka nechala lítat po venku s kamarády, dokud se nerozsvítily pouliční lampy. Pak jsme se přestěhovali na místo, kde silnice končila a začínal třešňový sad, za ním les a za tím lesem další les... Mne to místo bavilo, dokud jsem si nesehnala kamarády z města opodál a záviděla jsem jim, že oni mohou běhat mezi paneláky dokud se nerozsvítily pouliční lampy, ale já se s nimi musím rozloučit o něco dřív, abych stihla dojet na kole domů ještě za světla. Po té jsme se do toho městečka přestěhovali a já byla spokojená. Mamka mi ukázala kouzlo Prahy a já se opět zamilovala, zase jsme se procházely historickým centrem a sledovaly pouliční umělce a užívaly si ruchu velkoměsta. Jenže v pubertě jsme se opět stěhovali a to zase na druhou stranu Čech a pro mě byla útěcha jen to, že je to aspoň o trochu větší město a než jsme se přestěhovali, stáhla jsem si několik fotek různých koutů a uliček, které se mi líbily, a představovala si, jak se tam budu procházet. Nesnášela jsem tam všechny lidi, ale to město jsem se naučila mít ráda a byla to taková moje jediná opora. Jenže jen na pár měsíců. Pak jsme se opět ocitli na vesnici. Tentokrát to ani nebylo přímo na vesnici, ale pro mě vyloženě na samotě - na kraji světa. Všude jen louky, příroda, zvířata a žádný člověk. A tak jsem prostě do města začala utíkat. Proč bych chodila na procházky do lesa, když jsem jím musela projít pokaždé, když jsem se rozhodla někam jít? Proč bych šla ven poslouchat zpěv ptáků, když jsem je slyšela neustále? Proč bych měla být nadšená z pohledu na stádo krav a kdejaké zvěře, když jsem je měla za okny? Několik let!


Pro mě je město svoboda, komfort, volnost, spousta možností, které mám na výběr.. Když chci přírodu, nemám ji daleko a můžu se kdykoliv sebrat a jet. "To ale můžeš i naopak", říkáte si nejspíš. Nemůžu. Nemám auto a prostě dopravit se někam z vesnice, či menšího města, je mnohem komplikovanější než se dostat z města do lesa, to mi věřte! Takže ano, jsem holka, která miluje města, ale jsem také holka, která má rada i lesy a krásnou krajinu. Jen jsem to donedávna nevyhledávala, protože jsem v tom prostě žila a byla přesycena. Jinak jsem schopná spát pod širákem, cestovat s batohem na zádech, nebojím se toho a miluji to!

4/20/2018

A co bylo dál?

Dlouho jsem nic nenapsala a už se mě pár z vás ptalo, jak je to teď s mým životem. Jak je to se školou, bydlením, vztahy.. Kdybych to měla měla shrnout velmi krátce, tak se můj svět otočil o 360° a nic není jak bylo minulý rok nebo dokonce před pár týdny.  Jestli lepší, to teprve ukáže čas. Ale nepíšu přeci blog, abych o něčem hovořila krátce, takže to asi trochu rozvinu, že?

2/19/2018

Dnes jen krátce

Tak se mi zdá, že můj život je naplánovaný tak, že buď budu sama a občasně smutná. Smutná že se nemám ke komu v noci přitulit a když je mi zle, tak tu není nikdo, kdo me obejme. Nebo budu s někým a totálně nešťastná.
Sedím teď ve vlaku, jedu zase do toho zpropadeného Ústí, kam se mi nikdy nechce a brečím.. Je mi jedno, že na mě koukají lidi. A že ty pohledy vážně cítím. Tentokrát nejsem nešťastná z toho, že jedu tam, kde mé srdce zhaslo, ale protože odjíždím už navždy od jediného člověka, který mi do srdce vnesl malinko světla v posledních pár měsících. Ano, mám kamarádky, které si na mě velmi těžko a zdá se mi, že i velmi nerady udělají čas a všichni ostatní jsou zas moc daleko.. On byl do teď můj jediný partner, kamarád, on jediný mě obejmul. Bohužel, já v jeho životě nehraju ani z poloviny tak výjimečnou roli, a tak mu raději nechám prostor.
Doufala jsem, že tento rok bude lépe, a řekla jsem si, že ve svém životě nebudu dávat prostor pro lidi, kteří tam nechtějí být. A tak v zájmu všech budu sama. Doufám, že najdu aspoň byt, kam si budu moct vzít kočku.

1/02/2018

Nějak bylo - bude líp!

Tak tu máme konečně nový rok. Nikdy jsem tomu nepřikládala moc význam, že by se tím pádem mělo něco snad zvláštního stát, jenže ten již loňský rok byl pro mě fakt hodně zlomový a velmi těžký, a tak jsem vlastně celý prosinec brblala "ať už konečně tenhle příšerný rok skončí". A jak jsem tak zjistila, mnoho lidí kolem mě to cítilo podobně. Nechci být už tak pesimistický člověk, ale tohle ještě musím ze sebe dostat - ten nejhorší rok, který jsem zažila.



12/21/2017

Proč by se někdo těšil na Vánoce?!

Tak hlásím, že jsem zpět a rovnou se trapně omlouvám za nečinnost. Měla jsem a stále trochu mám takovou existenční krizi, ale o tom vám povím až v příštím článku. Doufám, že jste na mě nezapomněli a že vás ani moc nezmátl nový design blogu. Ještě to není finální verze, stále trochu tápu v HTML kódování, ale už se to k tomu přibližuje. Napište mi když tak, jak se vám to líbí a co byste doladili. Teď se ale naladíme na vánoční atmosféru, protože dneska chci psát právě o Vánocích. Pokud na můj blog zavítal nějaký fanatický milovník těchto svátků, tak předem varuji, že můj vánoční článek nebude nikterak pozitivně laděn, protože já jsem takový malý nasraný Grinch, který na tyto svátky každoročně nadává už od přelomu září/října. Takže ano, zase jsem napsala článek, v kterém nadávám. Ale vlastně jen trochu.

Lidi se před svátky dělí na dva tábory -  na Kdovíky (milovníky Vánoc - pozn.red. pro ty, co neviděli Grunche) a právě na ty nasraný zelený skřítky, kteří hází nenávistné pohledy a protáčejí oči při jakékoliv zmínce o blížících se Vánocích. Těch bývá většinou méně a tuhle skupinu zastupuji i já. Samozřejmě tomu tak nebylo vždy. Když jsem byla malá, tak jsem tyto zimní svátky milovala, jako ostatně každé díte. Kdo by se totiž netěšil na hromadu hraček pod stromečkem, spoustu dobrot 
a nespočet pohádek v televizi. Jen už si sama dost dobře nedokážu vybavit, kdy jsem ještě věřila na Ježíška. Respektive nemohu si vybavit moment, kdy jsem se dozvěděla, že Ježíšek neexistuje. Když si totiž vzpomenu na první Vánoce, které mám nějakým způsobem zaryté do paměti, tak si vybavuji ten moment, kdy jsem přemýšlela, jak táta dostal dárky pod stromeček do našeho dětského pokoje. Šel vynést koš a najednou byly dárky pod stromečkem. Jenže jsme bydleli v paneláku v sedmém patře, po balkonech snad nešplhal. Musím podotknout, že mi v té době musely být asi tak čtyři roky.

Stejně tak jako si nedokážu vzpomenout na ztrátu iluzí o Ježíškovi, tak si ani nemohu vybavit ten zlomový rok, kdy jsem začala Vánoce nesnášet. Možná to zapříčinila nějaká banalita typu, že jsem musela začít mamce pomáhat s přípravami a mně jako adolescentovi to přišlo naprosto k ničemu. Vybavila jsem si taky ten moment, kdy i přesto, že jsem na Ježíška očividně nikdy nevěřila, jsem byla naštvaná na mamku, když najednou už se nehrálo to divadlo, že Ježíšek v noci přinesl stromeček nebo to děsně šokující odhalení, že najednou jsou dárky pod stromečkem. Prostě už ráno naházela dárky pod stromeček a hotovo. Vánoce najednou pro mě tím ztratily to tajemné kouzlo. A nebo jsem ten moment naprosto vytěsnila z hlavy, protože ne vždy u nás byl Štědrý večer klidný a rodinný. Téměř každý rok se před nebo během Vánoc odehrálo něco, co buď zacloumalo s mamkou nebo 
s celou rodinou. Počínaje smrtí mého táty a hospitalizací mé sestry na psychiatrii konče. Většinou tyhle svátky prostě v klidu a míru úplně neproběhli a já to s tím mám spojené. 

Přesto všechno, že už x let se snažím Vánoce do posledních chvil ignorovat a nevnímat (jednou jsem se pokusila je dokonce bojkotovala úplně), tak letos mohu říct, že se na Vánoce těším. Proto se zároveň trochu bojím, aby se zase nestalo něco, co mi tu letošní euforii zkazí. Vím, že nejspíš opět dojde na nějaké emoce, jelikož jsme přišli o rodinného kamaráda, který s námi pár let tyto svátky slavil. Ale snad se to jinak obejde bez zbytečného stresu a hádek. A proč že se to vlastně najednou těším? Mám k tomu hned několik důvodů. Těším se domů. Těším se na pohodu, rodinu, přátele 
a akce, které se budou konat. Opravdu se nemohu dočkat toho, že několik dní nebudu muset strávit 
v Ústí. Zároveň jsem letos neměla stres kvůli shánění dárků nebo spíše shánění peněz na dárky. Konečně jsem věděla co komu mám koupit a nemusela jsem moc řešit, kolik to bude stát a tím pádem vím, že každý ode mě dostane to, co si přál nebo potřebuje, a ne nějakou zbytečnou blbost. No a taky se těším na to, že tento rok už skončí. Protože to letos nestálo ani za tu starou belu, ale o tom jindy.

No a jak jste na tom se svátky míru a klidu/stresu a shonu vy?


11/08/2017

Psychika a nemoc

No jo, už to přišlo, přesně jak se dalo očekávat - podzim, sychravé počasí, deprese a nemoci. Tedy vše, až na ty nemoci, to ke mě už dorazilo dávno, jen jsem doposud nebyla opravdu nemocná, když nebudu počítat deprese a bolení břicha ze stresu jako nemoc. Teď přichází na řadu těžší kalibr - rýmička! Ne, kecám, ta se mi ještě nerozjela, prozatím to je "pouze kašlíček". Proč jsem to dala do uvozovek? Protože chci říct, že žádná nemoc není jen nějaká banalita a měli bychom se povětšinou trochu pídit po příčině. Protože ta většinou může souviset s psychikou, jak už jsem to tak na začátku nakousla.

11/03/2017

Jaký byl víkend?

Pamatujete si můj článek o depresi? Na konci jsem zmiňovala, jak se šíleně těším po té dlouhé době domů, až uvidím rodinu, přátele, a že tam nasbírám novou pozitivní energii pro to, abych to tady přežila. Co myslíte, dopadlo to tak, jak jsem si to naplánovala a očekávala? Kdepak, ani trochu to nebylo dle mých představ. Ale nebyla jsem naivní, když jsem šla ve čtvrtek spát, už jsem byla naštvaná, že ten víkend určitě bude absolutně na nic. Mám tak nadměrně rozvinutou intuici nebo spíš sugesci? Toť otázka.



Jak to teda bylo? Můj hlavní požadavek byl vidět tři osoby - mamku, mojí nejlepší kamarádku
a jeho. Pochopitelně jediný člověk, který se na mě totálně nevybodl, byla moje máma. Prostě největší zklamání přichází, když očekáváte, že je druhý schopen pro vás udělat to samé, co vy pro něj. Já bych stála na nádraží a nedočkavě je vyhlížela. Jenomže to jsem já a ne ona... ne on. Ačkoliv nejsem vychovávaná v rodině, kde právě rodina je na prvním místě, teď už vím, že prostě je. Že někdo z té rodiny tu pro vás vždycky bude. A proto mě teď zpětně mrzí, že mamka, která to taky nemá lehké, se na mě tak těšila, protože jsem jí vždycky dodala pozitivní energii, a na místo toho měla doma zhroucenou trosku.

Ať ale furt jen nebrblám, v sobotu večer se nakonec kamarádka ozvala a strávily jsme spolu aspoň prodlouženou nedělní noc. Ačkoliv jsem si to naše setkání představovala jinak. Takže nakonec jsem si to docela i užila, ale nebylo to opravdové. Bylo to ze vzteku, z trucu, vynucené... A možná mě to nakonec ještě víc dorazilo. K čemu jsem došla díky nějakému progresu v létě, to jsem jednoduše zahodila, zase jsem na pomezí zlé holky a hlavně jsem už totálně vyčerpaná. Už mě nebaví věřit, že tu po světě běhají ti správní lidé a když se budu chovat správně, tak na ně narazím. Kamarádce jsem jasně řekla, že ať mě doma dřív jak na Vánoce rozhodně nečeká a pak možná až někdy v létě. Doposud jsem totiž měla aspoň to malé světélko. Měla jsem se na co těšit. Teď už nemám nic.
A hlavně už nemám chuť ani sílu - další zklamání by mělo zřejmě fatální důsledek.

A pár vět na závěr, nějaké moudro nebo spíš stokrát omílané klišé; jak jsem již řekla, nemyslete si, že pro vás druhý udělá to, co byste byli ochotní pro něj udělat vy. Zklamání se vyhnete pouze, když nebudete mít očekávání. A když s vámi někdo nechce být, tak si důvod vždycky najde, i kdyby si ho měl vymyslet.