7/09/2019

Dýky nebo ohňostroje?

Díky tobě jsem zapomněla na všechny muže, které jsem v životě měla a díky tobě jsem ztratila zájem kohokoliv jiného hledat. Nepřišel jsi do mého světa jako host ale jako starý známý. Vrátil jsi mě zpět do dětských let, kdy jsem celé dny běhala venku, lezla po stromech, válela se v trávě, skákala přes potok i do něj, ruce i nohy měla od bláta a byla blažená. A dovedl jsi mě do světa dospělých, kdy dva co se milují nad budoucností přemýšlejí společně. Mé srdce s tebou zažilo tisíce ohňostrojů. Všechno to sedlo a zapadlo do sebe jako nalezený poslední dílek puzzlí. 


Asi to nemělo být tak jednoduché, víš kolik lidí by nám závidělo? Záviděli nám i tak. Hrozně mě mrzí, co přišlo, ale snažím se brát to tak, že to přijít muselo. Hlavně musel přijít rozchod, kterého sice lituji, ale bez něj bych se přes ten blok nejspíš vůbec nedostala. Když se podívám do tvých očí, cítím klid, který mi nedal nikdy nikdo. Pocit bezpečí, opory, upřímnost a hlavně lásku. Už když jsem tě poslala pryč, věděla jsem, že tě budu potřebovat zpět, protože ty do mého života prostě patříš. Jen jsem si myslela, že už to nepůjde stejně jako před tím. Možná to vážně nepůjde, protože o tom nerozhoduji pouze já. Ale chci ti říct, že bez tebe nejsem celá. 
Nejsem teď sama, protože bych neměla na výběr, ale protože jsem si to tak vybrala. Protože když nemohu být s tebou, tak je pro mě lepší nebýt s nikým. Protože když někdo jiný udělá to, co bys ty nikdy neudělal, vrazí mi to dýku do srdce. A když někdo jiný neudělá to, co ty bys udělal, vrazí mi to další. A když jsem se neměla s kým podělit o příběhy, příhody, chvilky štěstí, úspěchy ale i pády, všechny ty dýky se trochu pootočily. Ale netrpěla jsem. Nepřipouštěla jsem si svou bolest. Ano, prošla jsem si stavy podobnému dnu a občas jsem si v tom blátě pěkně zahrabala. Ale já furt myslela na to, jestli ty ještě tolik trpíš. Jestli se už tvé rány zacelily. Když jsi mi napsal, že ještě ne, myslela jsem na to ještě několik dní poté a dýky se opět pohnuly. A když jsi napsal, že už to asi půjde, byla jsem opravdu šťastná. 


Teď jsem ty dýky vytáhla a uvědomila si veškerou tu bolest, která tu celou dobu byla. Proto se pustila ta stavidla plná slz. Ta díra bude potřebovat vyplnit. A vím, že i ta tvá. A já udělám vše pro to, abych našla ten puzzlík pro sebe i pro tebe. Protože nikdy jsem neměla takový strach o někoho, koho jsem od sebe poslala pryč. Nic totiž nebude silnější než jako jsme byli my dva spolu. Mohl nám patřit celý svět. Ten který jsme spolu začali tvořit. Žádnému nepříjemnému pocitu připomínající mi minulost už nedovolím, aby mi ničil mou budoucnost. Chci zase v srdci ohňostroje! 

6/26/2019

Samota, která by se dala krájet

No jo, já vím, píšu sem pomalu po roce. Co vám budu povídat, občas jsem na to moc líná. Jediný důvod to ale není. Občas si říkám “však k čemu, vždyť to nikdo nečte”. No a pak se ke mě dostanou informace o tom, kolik lidí a kdo konkrétně tato slova čte a vyděsí mě to. Chci aby o mně toho tolik někdo věděl? 
Jsem otevřená kniha, dokážu na sebe prásknout cokoliv komukoliv, když mě aspoň trochu poslouchá. Problém je, přijde mi, že mě nikdo neposlouchá. Třeba jako teď. A taky před x měsíci, když jsem sem psala. Když sem nepíšu, tak buď mě někdo poslouchá nebo není zas tak o čem psát. Je teď snad o čem psát? 
Je to pár týdnů, byl u mě na návštěvě kamarád. Má v sobě uměleckou duši a zápal tak jako málo kdo. Ptal se mě, co teď dělám. Říkám mu, že nic a hryzlo mě svědomí. Chytla mě sice chuť fotit, ale jsem tak moc uzavřená ve své sociální bublině, že i mluvit s prodavačkou mi občas dělá problém. A nedělám nic ani když jsem sama. Hlavně protože jsem sama. Ta samota se dá nahmatat a jsem i nejsem v ní dobrovolně. Jsem společenský tvor, ale nemám rada faleš, lži, hry ega.. a toho mám teď kolem sebe tolik, že jsem raději osamotě. Lidé na mě uvalují recenze a já věřím jen těm nejhorším, protože když taková nejsem, proč jsem tak moc sama? 
Zvykla jsem si sem chodit fňukat. Teď většinou ale fňukám do polštáře nebo někomu do zpráv. Jsem zklamaná lidmi a jsem zklamaná sebou. Co jsem to jen udělala a co vlastně teď dělám. Nebo spíš nedělám? Jen vydělávám peníze a starám se o to, abych tu nechcípla. Dost lidí mi řeklo, že jsem chvíli vypadala opravdu šťastná. A všichni víme, kdy ta chvíle byla. Byla to ta chvíle, kdy jsem sem nepsala. 

    10/11/2018

    Holka z města

    Tenhle pohled je naprosto úžasný a klidně bych seděla a koukala na tu nádheru hodiny. Možná to některé překvapí, možná to trochu překvapilo i mě. Víte, spousta lidi z mého širšího i bližšího okolí, i moje mamka například, si mě pravděpodobně zaškatulkovala mezi městské holky, které na město nenechají dopustit, vychvalují Prahu a pravděpodobně by se za ni klidně
    i vdaly (.. no, kdyby to šlo...😅). Do vesnice nebo někam na samotu by je nikdo nikdy nedostal. Pomalu jsem si to o sobě samé začala myslet taky. Jenže víte, hromada těch lidí absolutně netuší, kde jsem velkou část svého života žila.


    Abych to vzala po pořádku. Od narození jsem bydlela v Českém Krumlově - ve velkém nádherném městě. Pamatuji si na procházky s mamkou historickou částí a milovala jsem to! Večer, když mě vedla z kroužku, jsem vždycky dostala do ruky párek v rohlíku, prošli jsme pod zámkem kolem Vltavy, hltala jsem pouliční umělce a stánky s cukrovkou vatou... Žilo to tam! Došli jsme domů - na kraj města, kde mě mamka nechala lítat po venku s kamarády, dokud se nerozsvítily pouliční lampy. Pak jsme se přestěhovali na místo, kde silnice končila a začínal třešňový sad, za ním les a za tím lesem další les... Mne to místo bavilo, dokud jsem si nesehnala kamarády z města opodál a záviděla jsem jim, že oni mohou běhat mezi paneláky dokud se nerozsvítily pouliční lampy, ale já se s nimi musím rozloučit o něco dřív, abych stihla dojet na kole domů ještě za světla. Po té jsme se do toho městečka přestěhovali a já byla spokojená. Mamka mi ukázala kouzlo Prahy a já se opět zamilovala, zase jsme se procházely historickým centrem a sledovaly pouliční umělce a užívaly si ruchu velkoměsta. Jenže v pubertě jsme se opět stěhovali a to zase na druhou stranu Čech a pro mě byla útěcha jen to, že je to aspoň o trochu větší město a než jsme se přestěhovali, stáhla jsem si několik fotek různých koutů a uliček, které se mi líbily, a představovala si, jak se tam budu procházet. Nesnášela jsem tam všechny lidi, ale to město jsem se naučila mít ráda a byla to taková moje jediná opora. Jenže jen na pár měsíců. Pak jsme se opět ocitli na vesnici. Tentokrát to ani nebylo přímo na vesnici, ale pro mě vyloženě na samotě - na kraji světa. Všude jen louky, příroda, zvířata a žádný člověk. A tak jsem prostě do města začala utíkat. Proč bych chodila na procházky do lesa, když jsem jím musela projít pokaždé, když jsem se rozhodla někam jít? Proč bych šla ven poslouchat zpěv ptáků, když jsem je slyšela neustále? Proč bych měla být nadšená z pohledu na stádo krav a kdejaké zvěře, když jsem je měla za okny? Několik let!


    Pro mě je město svoboda, komfort, volnost, spousta možností, které mám na výběr.. Když chci přírodu, nemám ji daleko a můžu se kdykoliv sebrat a jet. "To ale můžeš i naopak", říkáte si nejspíš. Nemůžu. Nemám auto a prostě dopravit se někam z vesnice, či menšího města, je mnohem komplikovanější než se dostat z města do lesa, to mi věřte! Takže ano, jsem holka, která miluje města, ale jsem také holka, která má rada i lesy a krásnou krajinu. Jen jsem to donedávna nevyhledávala, protože jsem v tom prostě žila a byla přesycena. Jinak jsem schopná spát pod širákem, cestovat s batohem na zádech, nebojím se toho a miluji to!

    4/20/2018

    A co bylo dál?

    Dlouho jsem nic nenapsala a už se mě pár z vás ptalo, jak je to teď s mým životem. Jak je to se školou, bydlením, vztahy.. Kdybych to měla měla shrnout velmi krátce, tak se můj svět otočil o 360° a nic není jak bylo minulý rok nebo dokonce před pár týdny.  Jestli lepší, to teprve ukáže čas. Ale nepíšu přeci blog, abych o něčem hovořila krátce, takže to asi trochu rozvinu, že?

    2/19/2018

    Dnes jen krátce

    Tak se mi zdá, že můj život je naplánovaný tak, že buď budu sama a občasně smutná. Smutná že se nemám ke komu v noci přitulit a když je mi zle, tak tu není nikdo, kdo me obejme. Nebo budu s někým a totálně nešťastná.
    Sedím teď ve vlaku, jedu zase do toho zpropadeného Ústí, kam se mi nikdy nechce a brečím.. Je mi jedno, že na mě koukají lidi. A že ty pohledy vážně cítím. Tentokrát nejsem nešťastná z toho, že jedu tam, kde mé srdce zhaslo, ale protože odjíždím už navždy od jediného člověka, který mi do srdce vnesl malinko světla v posledních pár měsících. Ano, mám kamarádky, které si na mě velmi těžko a zdá se mi, že i velmi nerady udělají čas a všichni ostatní jsou zas moc daleko.. On byl do teď můj jediný partner, kamarád, on jediný mě obejmul. Bohužel, já v jeho životě nehraju ani z poloviny tak výjimečnou roli, a tak mu raději nechám prostor.
    Doufala jsem, že tento rok bude lépe, a řekla jsem si, že ve svém životě nebudu dávat prostor pro lidi, kteří tam nechtějí být. A tak v zájmu všech budu sama. Doufám, že najdu aspoň byt, kam si budu moct vzít kočku.

    1/02/2018

    Nějak bylo - bude líp!

    Tak tu máme konečně nový rok. Nikdy jsem tomu nepřikládala moc význam, že by se tím pádem mělo něco snad zvláštního stát, jenže ten již loňský rok byl pro mě fakt hodně zlomový a velmi těžký, a tak jsem vlastně celý prosinec brblala "ať už konečně tenhle příšerný rok skončí". A jak jsem tak zjistila, mnoho lidí kolem mě to cítilo podobně. Nechci být už tak pesimistický člověk, ale tohle ještě musím ze sebe dostat - ten nejhorší rok, který jsem zažila.



    12/21/2017

    Proč by se někdo těšil na Vánoce?!

    Tak hlásím, že jsem zpět a rovnou se trapně omlouvám za nečinnost. Měla jsem a stále trochu mám takovou existenční krizi, ale o tom vám povím až v příštím článku. Doufám, že jste na mě nezapomněli a že vás ani moc nezmátl nový design blogu. Ještě to není finální verze, stále trochu tápu v HTML kódování, ale už se to k tomu přibližuje. Napište mi když tak, jak se vám to líbí a co byste doladili. Teď se ale naladíme na vánoční atmosféru, protože dneska chci psát právě o Vánocích. Pokud na můj blog zavítal nějaký fanatický milovník těchto svátků, tak předem varuji, že můj vánoční článek nebude nikterak pozitivně laděn, protože já jsem takový malý nasraný Grinch, který na tyto svátky každoročně nadává už od přelomu září/října. Takže ano, zase jsem napsala článek, v kterém nadávám. Ale vlastně jen trochu.

    Lidi se před svátky dělí na dva tábory -  na Kdovíky (milovníky Vánoc - pozn.red. pro ty, co neviděli Grunche) a právě na ty nasraný zelený skřítky, kteří hází nenávistné pohledy a protáčejí oči při jakékoliv zmínce o blížících se Vánocích. Těch bývá většinou méně a tuhle skupinu zastupuji i já. Samozřejmě tomu tak nebylo vždy. Když jsem byla malá, tak jsem tyto zimní svátky milovala, jako ostatně každé díte. Kdo by se totiž netěšil na hromadu hraček pod stromečkem, spoustu dobrot 
    a nespočet pohádek v televizi. Jen už si sama dost dobře nedokážu vybavit, kdy jsem ještě věřila na Ježíška. Respektive nemohu si vybavit moment, kdy jsem se dozvěděla, že Ježíšek neexistuje. Když si totiž vzpomenu na první Vánoce, které mám nějakým způsobem zaryté do paměti, tak si vybavuji ten moment, kdy jsem přemýšlela, jak táta dostal dárky pod stromeček do našeho dětského pokoje. Šel vynést koš a najednou byly dárky pod stromečkem. Jenže jsme bydleli v paneláku v sedmém patře, po balkonech snad nešplhal. Musím podotknout, že mi v té době musely být asi tak čtyři roky.

    Stejně tak jako si nedokážu vzpomenout na ztrátu iluzí o Ježíškovi, tak si ani nemohu vybavit ten zlomový rok, kdy jsem začala Vánoce nesnášet. Možná to zapříčinila nějaká banalita typu, že jsem musela začít mamce pomáhat s přípravami a mně jako adolescentovi to přišlo naprosto k ničemu. Vybavila jsem si taky ten moment, kdy i přesto, že jsem na Ježíška očividně nikdy nevěřila, jsem byla naštvaná na mamku, když najednou už se nehrálo to divadlo, že Ježíšek v noci přinesl stromeček nebo to děsně šokující odhalení, že najednou jsou dárky pod stromečkem. Prostě už ráno naházela dárky pod stromeček a hotovo. Vánoce najednou pro mě tím ztratily to tajemné kouzlo. A nebo jsem ten moment naprosto vytěsnila z hlavy, protože ne vždy u nás byl Štědrý večer klidný a rodinný. Téměř každý rok se před nebo během Vánoc odehrálo něco, co buď zacloumalo s mamkou nebo 
    s celou rodinou. Počínaje smrtí mého táty a hospitalizací mé sestry na psychiatrii konče. Většinou tyhle svátky prostě v klidu a míru úplně neproběhli a já to s tím mám spojené. 

    Přesto všechno, že už x let se snažím Vánoce do posledních chvil ignorovat a nevnímat (jednou jsem se pokusila je dokonce bojkotovala úplně), tak letos mohu říct, že se na Vánoce těším. Proto se zároveň trochu bojím, aby se zase nestalo něco, co mi tu letošní euforii zkazí. Vím, že nejspíš opět dojde na nějaké emoce, jelikož jsme přišli o rodinného kamaráda, který s námi pár let tyto svátky slavil. Ale snad se to jinak obejde bez zbytečného stresu a hádek. A proč že se to vlastně najednou těším? Mám k tomu hned několik důvodů. Těším se domů. Těším se na pohodu, rodinu, přátele 
    a akce, které se budou konat. Opravdu se nemohu dočkat toho, že několik dní nebudu muset strávit 
    v Ústí. Zároveň jsem letos neměla stres kvůli shánění dárků nebo spíše shánění peněz na dárky. Konečně jsem věděla co komu mám koupit a nemusela jsem moc řešit, kolik to bude stát a tím pádem vím, že každý ode mě dostane to, co si přál nebo potřebuje, a ne nějakou zbytečnou blbost. No a taky se těším na to, že tento rok už skončí. Protože to letos nestálo ani za tu starou belu, ale o tom jindy.

    No a jak jste na tom se svátky míru a klidu/stresu a shonu vy?