Psychika a nemoc

No jo, už to přišlo, přesně jak se dalo očekávat - podzim, sychravé počasí, deprese a nemoci. Tedy vše, až na ty nemoci, to ke mě už dorazilo dávno, jen jsem doposud nebyla opravdu nemocná, když nebudu počítat deprese a bolení břicha ze stresu jako nemoc. Teď přichází na řadu těžší kalibr - rýmička! Ne, kecám, ta se mi ještě nerozjela, prozatím to je "pouze kašlíček". Proč jsem to dala do uvozovek? Protože chci říct, že žádná nemoc není jen nějaká banalita a měli bychom se povětšinou trochu pídit po příčině. Protože ta většinou může souviset s psychikou, jak už jsem to tak na začátku nakousla.

Tak asi začneme hezky od začátku - tedy od obličeje. Nikdy jsem extrémně netrpěla na akné, a to ani v období puberty. Jasně, sem tam se nějaký pupínek objevil, ale rozhodně bych to nenazvala nějakým velkým problémem. Až poslední rok moje pleť není zrovna moc v pohodě. Stále bych to nijak nedramatizovala, rozhodně znám spoustu lidí, kteří mají doopravdy problém s aknózní pletí
a mezi ně se rozhodně zařadit nemohu. Ale přeci jen, když celý život jste zvyklí, že se vám udělají maximálně dva pupínky za měsíc, tak těch deset až dvacet, který tam jsou vlastně pořád, vás začnou štvát. Žádnou zásadní změnu ve stravě, v kosmetice apod. jsem neudělala, tak proč vypadám jak slunéčko sedmitečné dvacetitečné? Celkem dost jsem omezila líčení, až jsem se přestala líčit
v podstatě úplně. Žádná změna nenastala. Při hledání nějakých informací k tomuto článku jsem ale narazila na vysvětlení. Z pohledu psychosomatiky akné zobrazuje nedostatek sebedůvěry, navazování kontaktů, strach ze vztahu s druhým pohlavím apod. Nikdy jsem s ničím takovým dříve problém neměla spíše naopak, ale je pravda, že za poslední rok se tohle u mě trochu změnilo. Maturita, exekuce, špatný vztah, i ve třídě jsem se začala všem trochu stranit a nevyhledávala jsem tolik lidi jak je u mě zvykem. Že bych konečně přišla na ten záhadný důvod?

Poslední roky, kdy netrávím moc času doma a většina kontaktu s mojí mamkou se odehrává přes internet, tak si samozřejmě mamce i pofňukám, jak mě něco bolí a co mě trápí. Aktuálně mě vážně trápí krk a hlasivky. Není to u mě zrovna neobvyklé, na angíny a kdejaké kašlíky trpím od puberty minimálně. Jednou mi na tohle moje fňukání napsala, ať se zamyslím, proč doopravdy ten kašel mám. Jestli náhodou v sobě něco nedusím. Jestli v sobě nepotlačuji nějaký vztek, nepřešla nějaký problém bez hádky, ačkoliv bych se nejraději hádala. A kupodivu měla pravdu. A možná tomu tak bylo právě už od té puberty. Nikdy jsem extra neodmlouvala, i když v hlavě mi lítala naprosto příšerná slova, která jsem chtěla vypustit z úst, ale nedovolila jsem si to. Od té doby uplynulo pár let, já se naučila svou nespokojenost vyjádřit nahlas. Za normálních okolností bych se divila, proč tedy teď? Jenže momentálně jsem v situaci, kdy mi nebylo dovoleno se vyjádřit. Zprávy to moc nezastoupí a telefonáty byly ignorovány. Samozřejmě bych si nejvíc přála přímou konfrontaci i za tu cenu, že to vlastně dopadne špatně, ale o tom si prostě mohu jen zdát. A já se prostě už ozývat nebudu; jsem tvrdohlavý blázen. Takže se nejspíš musím smířit s angínou a že situace už prostě zůstane taková, jaká prostě je - bez konce.

Nakonec přejdu k ledvinám, u nichž mě problémy také provází celkem často. Ačkoliv, musím zaklepat, teď už dlouho nic nepřišlo. Ty prý odrážejí emoce, problémy ve vztahu atd. No, pokud nepočítám období puberty, kdy měla problémy ve vztahu spíš moje máma, tak vlastně se dá říct, že vždy jsem skončila na pohotovosti s ledvinami, když jsem měla chlapa. Při tom nejhorším vztahu  jsem vlastně byla na pohotovosti třikrát během velmi krátké doby a na ultrazvuku mi řekli, že mám na ledvinách cysty, které jsou sice malinké a vůbec ničemu nevadí, ale že se spíš objevují u mnohem starších lidí. Co na to říct? Možná jsem našla další pozitivní věc proč být sama.

Nechci tady hlásat nějaká moudra a vnucovat vám své subjektivní pravdy, berte můj článek čistě jako inspirativní a pokud vás trápí zdraví, zkuste se pozastavit a zamyslet se, jestli prapůvodem nebude spíš psychický problém. Já třeba jako malá jsem si byla schopna vyvolat sama horečku, abych nemusela jít do školky. Podobně, jen v podstatě obráceně, funguje placebo efekt. Nezastávám názor, že psychosomatického původu je jakákoliv nemoc nebo dokonce úraz, ale u některých onemocnění to za zvážení stojí. Jak ty, které jsem zde již popsala, tak i alergie, astma, gynekologické problémy, dermatologické problémy... Jak to vidíte vy?