Jaký byl víkend?

Pamatujete si můj článek o depresi? Na konci jsem zmiňovala, jak se šíleně těším po té dlouhé době domů, až uvidím rodinu, přátele, a že tam nasbírám novou pozitivní energii pro to, abych to tady přežila. Co myslíte, dopadlo to tak, jak jsem si to naplánovala a očekávala? Kdepak, ani trochu to nebylo dle mých představ. Ale nebyla jsem naivní, když jsem šla ve čtvrtek spát, už jsem byla naštvaná, že ten víkend určitě bude absolutně na nic. Mám tak nadměrně rozvinutou intuici nebo spíš sugesci? Toť otázka.

Jak to teda bylo? Můj hlavní požadavek byl vidět tři osoby - mamku, mojí nejlepší kamarádku
a jeho. Pochopitelně jediný člověk, který se na mě totálně nevybodl, byla moje máma. Prostě největší zklamání přichází, když očekáváte, že je druhý schopen pro vás udělat to samé, co vy pro něj. Já bych stála na nádraží a nedočkavě je vyhlížela. Jenomže to jsem já a ne ona... ne on. Ačkoliv nejsem vychovávaná v rodině, kde právě rodina je na prvním místě, teď už vím, že prostě je. Že někdo z té rodiny tu pro vás vždycky bude. A proto mě teď zpětně mrzí, že mamka, která to taky nemá lehké, se na mě tak těšila, protože jsem jí vždycky dodala pozitivní energii, a na místo toho měla doma zhroucenou trosku.

Ať ale furt jen nebrblám, v sobotu večer se nakonec kamarádka ozvala a strávily jsme spolu aspoň prodlouženou nedělní noc. Ačkoliv jsem si to naše setkání představovala jinak. Takže nakonec jsem si to docela i užila, ale nebylo to opravdové. Bylo to ze vzteku, z trucu, vynucené... A možná mě to nakonec ještě víc dorazilo. K čemu jsem došla díky nějakému progresu v létě, to jsem jednoduše zahodila, zase jsem na pomezí zlé holky a hlavně jsem už totálně vyčerpaná. Už mě nebaví věřit, že tu po světě běhají ti správní lidé a když se budu chovat správně, tak na ně narazím. Kamarádce jsem jasně řekla, že ať mě doma dřív jak na Vánoce rozhodně nečeká a pak možná až někdy v létě. Doposud jsem totiž měla aspoň to malé světélko. Měla jsem se na co těšit. Teď už nemám nic.
A hlavně už nemám chuť ani sílu - další zklamání by mělo zřejmě fatální důsledek.

A pár vět na závěr, nějaké moudro nebo spíš stokrát omílané klišé; jak jsem již řekla, nemyslete si, že pro vás druhý udělá to, co byste byli ochotní pro něj udělat vy. Zklamání se vyhnete pouze, když nebudete mít očekávání. A když s vámi někdo nechce být, tak si důvod vždycky najde, i kdyby si ho měl vymyslet.