Podzimní deprese?

S tímhle článkem jsem trochu otálela a to ze dvou důvodů. Každá blogerka na vysoké škole píše o jejím prvním dnu/týdnu/měsíci v novém prostředí a mě samotnou to již moc nebaví číst. A ten druhý důvod? Nechtěla jsem psát další negativní a pochmurný článek. Jenže to bych vážně teď nemohla psát vůbec a mě psaní uklidňuje. Takže jsem zase tu.
Holka s názorem a s depresí.

Fotografie z mé fotosérie "Schizofrenie"

A ani nevím čím začít. Tím, jak jsem nakonec s brekem opouštěla město, které jsem do té doby nenáviděla? Tím, jak jsem tu první víkend o samotě strávila zabalená v dece a opět s brekem? Ježiši, já jsem ale hysterka. Co se s tebou stalo, Michalo? No, popravdě nevím, ale znáte ten pocit, kdy už si i sami sobě lezete na nervy tím, jak jste nemožný? Tak tenhle pocit tady mám od prvního dne! Někdy je silně potlačen alkoholem, někdy dobrou náladou ze sluníčka.. no a někdy prosákne na povrch a já jsem jím nacucaná jako houba. A bohužel tohle všechno ve mě vyvolávají lidi. Nebudu je tady jmenovat, za prvé se to nesluší a za druhé, kdyby si to četli, mohli by nabýt dojmu, že mi něco provedli a já je nenávidím. Přitom tak to není. Jen prostě mi chybí lidi, na které jsem zvyklá
a jsem obklopená lidmi, na které zvyklá vůbec nejsem.

Možná kdybych byla na oboru, na který jsem chtěla, možná bych se cítila lépe. Nebo bych se cítila stejně, ale věděla bych, že to byla stoprocentně má volba. Možná by stačilo jen město, které mám ráda, vše by bylo lépe snesitelnější. Možná kdybych tu měla aspoň jednoho človíčka, který mě chápe, cítila bych se lépe... A možná jen, kdyby nebyl podzim a neblížila se zima.. Možná..

Fakt se musím občas dost přemáhat, abych ráno vstala z postele a byla aspoň trochu produktivní. Nejsem tady spokojená, ale je to ještě horší - jsem nespokojená sama se sebou, že to tady tak nezvládám. Že kvůli tomu jsem hnusná na sebe, na všechny okolo sebe a hlavně na ty, kteří si to nezaslouží. Jenže jsem sobec a i když vím, že je můj vztek skoro až iracionální, tak stejně na ty lidi naštvaná jsem. Za to, že mají dobrou náladu a já ne, že se baví a já ne... Prostě v sobě svádím neustálý boj. A doufám, že to brzy skončí a já tu budu spokojená. Vždycky jsem snášela špatně změny a vím, že si odpor k těm změnám vytvářím pouze ve své hlavě. Bojím se, že jak jsem špatně začala, tak se to se mnou potáhne dál.

A tak jsem tu zatím obklopená obrovským množstvím lidí, kteří jsou opravdu fajn, velice zajímaví
a přátelští, ale cítím se tu sama. Chybí tomu prostě nějaká intimita. A pak nastane víkend a já jsem tu doopravdy sama. Drží mě nad vodou jen tři lidi. Kamarádka, která se tu cítí velice podobně, ale alespoň jezdí domů. Mamka, která mi je oporou přes internet. A on, který občas může přijet.

Zdál se mi asi před týdnem sen, opravdu příšerný sen, který na mě působí ještě teď. Jeho poselství bylo celkem jasné. Cítím se uvězněně. A jeho výklad je více než trefný, což si uvědomuji každým dnem tady. Příští víkend jedu poprvé domů a těším se na to víc než malé děcko na Vánoce.