Znechucena? Nikoliv, jen jsem se probudila.

Já už toho mám vážně dost. Tenhle týden toho mám už dost! A to je čtvrtek.  Chci napsat článek o škole, ale teď na to nemám. Teď prostě musím napsat tohle. Protože jsem sice splachovací a nejsem na nikoho naštvaná, jen mi zase událost dnešní noci nahnala spoustu myšlenek do palice. Připadám si prokletá. Nevím co mám dělat, abych nedělala už nic špatně. A dělám vlastně něco špatně?

Tohle léto se ve mě něco změnilo. Za dva roky jsem se skvěle vyblbla a teď už cítím, že mám dost. Že nemám potřebu. Ba naopak začíná se mi hnusit to, čemu jsem dříve byla svolná. Všechny ty intriky, faleš, lži. To vše jsem byla schopná tolerovat nebo spíše se tím nezabývat a nechat to plavat. Jenomže tohle léto toho na mě bylo už moc. Trápila jsem se. A už mě nebaví, mít to rozehrané na více stranách. Protože v tu chvíli sice mám co chci, ale vlastně nemám nic.
Dokonce už nechci být lovena. To jsem teda nechtěla nikdy, vždy jsem byla žena činu. Ale každá lichotka se pro mě stala totálním klišé. Nebaví mě sedět a poslouchat ty sladký kecy a debilně se tomu hihňat. Nesnáším, když tancuji v klubu a někdo se na mě nalepí a chce tančit se mnou. Už nepotřebuji být TA vybraná z davu. Nechte mě být! Teď už si chci vybrat sama!

Tyhle pocity jsem měla už začátkem léta - koncem střední. A události během léta mě v mém novém myšlení jen utvrdily. Že jsou kluci, kteří se prostě ozvou jen kvůli vidině sexu.. Kluci, kteří hned chtějí vztah aniž by si užili ty chvíle, kdy se to nedá nezvat vztahem a vzájemně se poznáváte. Kluci, kteří jsou schopni podvést svou dívku na akci, kde je jejich polovička přítomna... A záměrně je nazývám kluky, i když už to nejsou žádní puberťáci, protože takhle se chlapi nechovají. A s těmito kluky jsem se během léta nějak střetla a pokaždé to ve mě znásobilo ten hnus. Nechci toho být součástí.
A nevím, jestli je to tím, že jsem po dlouhé době možná zamilovaná. To je tak dlouho, že už to asi ani nepoznám, ale je to hezký pocit. Ostatně ale tenhle hezký pocit nastal až po tom uvědomění. Ale i tak - teď je to jiné. Je to právě bez toho všeho co jsem do teď popsala. Třeba to je jen můj pocit a vlastně to tak třeba ani není, ale momentálně se té představy nechci vzdát. Prostě to tak cítím a hlavně - cítím se líp! Jenže nakonec stejně se najde někdo, kdo si myslí, že to je úplně jinak - jak jsem se třeba dnes dozvěděla, že přebírám kluky. Vážně? Vždyť to přesně popírá to, co se mi do teď dělo. A dá se to vůbec? Někomu někoho přebrat, když mluvíme o živé lidské bytosti, která má svou vlastní hlavu. Když nechci, tak se přebrat přeci nenechám.

Možná by mě ta slova tolik netrápila, kdyby nevzešla z úst holky, kterou beru jako kamarádku a které jsem se nedávno se svými nynějšími pocity svěřila. Asi se přestanu svěřovat - stejně to nemá cenu. Radši se z toho opět vypíšu a bude mi lépe. V dnešní prohnilé společnosti už prostě stejně nikoho nepřesvědčím, že by to taky mohlo být jinak. Tak nač se vlastně zbytečně rozčilovat, když to nemá smysl. Cítím se, jako když si očistím bláto z bot a někdo mi ho mezitím kydne na hlavu.

Tak snad příště už trochu veseleji a tentokrát o té škole, ačkoliv to se trochu vylučuje.