Samota, která by se dala krájet

No jo, já vím, píšu sem pomalu po roce. Co vám budu povídat, občas jsem na to moc líná. Jediný důvod to ale není. Občas si říkám “však k čemu, vždyť to nikdo nečte”. No a pak se ke mě dostanou informace o tom, kolik lidí a kdo konkrétně tato slova čte a vyděsí mě to. Chci aby o mně toho tolik někdo věděl? 

Jsem otevřená kniha, dokážu na sebe prásknout cokoliv komukoliv, když mě aspoň trochu poslouchá. Problém je, přijde mi, že mě nikdo neposlouchá. Třeba jako teď. A taky před x měsíci, když jsem sem psala. Když sem nepíšu, tak buď mě někdo poslouchá nebo není zas tak o čem psát. Je teď snad o čem psát? 
Je to pár týdnů, byl u mě na návštěvě kamarád. Má v sobě uměleckou duši a zápal tak jako málo kdo. Ptal se mě, co teď dělám. Říkám mu, že nic a hryzlo mě svědomí. Chytla mě sice chuť fotit, ale jsem tak moc uzavřená ve své sociální bublině, že i mluvit s prodavačkou mi občas dělá problém. A nedělám nic ani když jsem sama. Hlavně protože jsem sama. Ta samota se dá nahmatat a jsem i nejsem v ní dobrovolně. Jsem společenský tvor, ale nemám rada faleš, lži, hry ega.. a toho mám teď kolem sebe tolik, že jsem raději osamotě. Lidé na mě uvalují recenze a já věřím jen těm nejhorším, protože když taková nejsem, proč jsem tak moc sama? 

Zvykla jsem si sem chodit fňukat. Teď většinou ale fňukám do polštáře nebo někomu do zpráv. Jsem zklamaná lidmi a jsem zklamaná sebou. Co jsem to jen udělala a co vlastně teď dělám. Nebo spíš nedělám? Jen vydělávám peníze a starám se o to, abych tu nechcípla. Dost lidí mi řeklo, že jsem chvíli vypadala opravdu šťastná. A všichni víme, kdy ta chvíle byla. Byla to ta chvíle, kdy jsem sem nepsala.