Tak jsem se zase jednou zamyslela

Tak o čem to bude tentokrát? Myslím, že tento článek bude dalším výkřikem do tmy.
V posledních dnech se sama vrtám ve svém mozku, přemýšlím o tom, co se mi teď děje
a proč - o příčinách a důsledcích. Takže tentokrát budu psát o chlapech, vztazích a mých mindrácích. Pecka, to zase bude velmi veselé čtení ;) Nepíšu normálně v článcích smajlíky, ale nějak jsem si teď nemohla pomoct. No tak jo, jdeme na to!

Kdo mě už delší dobu zná, tak ví, jaké jsem měla vztahy nebo i krátkodobé známosti. Jednoduše řečeno - dost vysilující. Rozdělila bych je do dvou kategorií, které se občas i prolínají. Tou první jsou energetičtí upíři. Ti, co se na mě upnuli a přeháněli to - vážně moc. A možná že to nebylo moc, pokud je normální po druhém vyžadovat, aby byl doma a nechodil ven s kamarády. Vyžadovat okamžité odpovědi na zprávy nebo ještě lépe, odpověď dostat dřív než je zpráva obdržena. Když po druhém chceš, aby se nevěnoval tolik studiu, koníčkům a přátelům a více tobě. Možná tohle vše je normální. A možná taky ne. Protože co je normální? Definuj normálnost. Nelze! Nic není víc subjektivnější než normálnost. A pro mě je normální mít své kamarády, své koníčky, své zájmy
a nějaký ten čas jen pro sebe. Oprava - nemyslím si, že to je normální, ale že to je nutnost. Nutnost pro zdravý vztah. Ale to je tak nějak všeobecně známé. Bohužel, jak už jsem to nakousla, většinou jsem měla partnera, který byl z počátku obklopen přáteli, zájmy a pak... Bum, měli jsme tu najednou vztah, on se vykašlal na kamarády a celý jeho svět se točil kolem práce a hlavně mě. A já nakonec byla za tu sobeckou partnerku, která si toho nevážila a šla na ples s kamarádkami, dělala práce do školy o víkendu, večer před spaním si četla knihu a to vše místo toho, abych jemu visela kolem krku. A kvůli tomu jsem ukončila můj nejdelší vztah i týdenní známosti. Samozřejmě, že to většinou nebyl jediný důvod, ale byl celkem podstatný.

Mezi těmito energetickými upíry tady je ta druhá kategorie, kterou snad nemohu nazvat jinak než jednoduše magoři, kterých bylo většinou i vážně obtížné se zbavit. Co vám mám povídat, prostě jsem měla fakt čich na chlapy. Oprava - měla jsem čich na magory. Nebo stále mám? Vlastně by se to dalo považovat za super schopnost - takový radar. Blbost, to nebude radar, ale magnet. Protože oni si vyhlídli mě, ne já je. A proč o tom vlastně píšu? Před pár dny mi psal bývalý z kategorie "magoři" a ptal se mě, jak se mám a jestli to s tím aktuálním myslím vážně. Nejdříve s nadšením jsem začala psát odpověď, jak mám dojem, že je vše jiné a že tentokrát do toho celkem vkládám naděje,
s druhým dechem jsem ale dodala, že jsem celkem opatrná, protože se bojím, co se z něho vyklube. Jeho odpověď mi celkem uvízla v hlavě. "Jsi zmagořelá.. a nedivím se ti, protože jsi byla se mnou
a s tím před tím (nebudu uvádět jméno, ale patřil do obou kategorií). Ne všichni jsou takový, měla by sis to uvědomit. Hlavní je, aby tě měl rád a choval se k tobě hezky. Bavíte se spolu od srpna, to by přeci už něco prosáklo." No... A já si uvědomila, jak velkou má pravdu. A co bych si teď nejvíce přála? Vrátit čas do toho okamžiku, kdy jsem ještě si nevypěstovala předsudky vůči mužům. Abych neviděla za vším skrytý problém nebo psychické narušení.

Bohužel jsem se dostala do bodu, kdy se mi asi minulost mstí. Teď jsem já ta, co je skoro bez přátel a upnutá na jednu osobu. Co jsem sama tak příšerně nenáviděla, to teď sama dělám. A obávám se, že se ze mě už stává i ten magor s nějakou psychickou poruchou. Takže bych se asi neměla bát, co se z toho chlapa vyklube tentokrát, ale měla bych se bát, co se vyklube ze mě. Taky zástupce obou kategorií? Nebo snad ještě nějaká horší příšera?