A co bylo dál?

Dlouho jsem nic nenapsala a už se mě pár z vás ptalo, jak je to teď s mým životem. Jak je to se školou, bydlením, vztahy.. Kdybych to měla měla shrnout velmi krátce, tak se můj svět otočil o 360° a nic není jak bylo minulý rok nebo dokonce před pár týdny.  Jestli lepší, to teprve ukáže čas. Ale nepíšu přeci blog, abych o něčem hovořila krátce, takže to asi trochu rozvinu, že?

Velká, a ve většině případů stále nezodpovězená, otázka je, co teda ta moje vysokoškolská kariéra? Můj blog byl během zimního semestru zahlcen články o depresi. Tu jsem ostatně opravdu zažívala na plno. Nepřeji vám, kteří doopravdy neví, co deprese je, to zažít. Kdy normálně veselá a akční holka tráví celé dny v posteli, neschopna ničeho, třeba i otevřít blbý notebook a pustit si aspoň film. Potýkat se s myšlenkami, jestli to vážně je tak zlé, nebo jsem pouze děsně líná prdel. Věděla jsem totiž, že si to mé okolí o mně myslí. Nebo jsem si myslela, že si to myslí. A jestli mi ten vysokoškolský titul za to stojí, nad tím jsem dumala vlastně od prvního týdne. Jen jsem tomu stále dávala šance, protože nejsem zrovna ta, co odchází bez boje. Padlo pár myšlenek o změně ateliéru, změně bydlení, našla jsem si brigádu... a nic. Vše bylo stále stejné a možná i horší. Poslední tečku tomu dala má bývalá učitelka ze střední, která mi na školním plese řekla to, co mi schválně nechtěla povědět před nástupem na vysokou. To, jak ona na tom totožném místě trpěla naprosto stejně. "Ne, za ty nervy mi to nestojí!" zněl konečný verdikt. A tak jsem se školou sekla.

A co dál? Co bych sakra měla dělat v Ústí, když tu jsem jen kvůli škole, které jsem dala kopačky? Rozhodla jsem se jít tam, kam mě srdce vždy táhlo - do Prahy. V Praze jsem stejně víc jak poslední dva roky trávila spoustu času, a vždy to bylo oázou pro mou duši. Já a Praha máme takový zvláštní specifický vztah. Nežárlí, když si odběhnu jinam, a vždy mě vřele přivítá zpátky. Takže když jsem se rozhodla nastěhovat, tak se vhodný byt našel v podstatě okamžitě. Stačilo vyslovit své přání nahlas. A tak konečně začínám žít život, který jsem vždycky žít chtěla - nezávislý. Víte, vždy jsem se snažila tvářit, chovat a vypadat jako velká holka, pravdou ale je, že vždy jsem stejně měla nějakou berličku. Tou berličkou mám na mysli chlapa. Jenže když jednou jste označená za zlatokopku, podruhé za sobeckou studentku bez perspektivy, a nakonec před vámi chlap tutlá nevěru prý z dobrého úmyslu, cituji "Kam bys přeci šla?", tak už toho začnete mít po krk. Teď už nejsem studentka/zlatokopka,
a kam půjdu už žádného chlapa nemusí zajímat. Je fajn, když se o vás někdo stará, ale mnohem lepší pocit je, když se o sebe dokážete postarat sami, to mi věřte!

Největší odvahu jsem stejně nakonec musela najít k tomu, udělat to, co chci doopravdy já a ne to, co jsem dřív chtěla, a tak to teď ode mě okolí očekává. Život je plný změn. Před čtyřmi roky jsem si nemyslela, že bych se  někdy dostala na vysokou. Před rokem by mě nenapadlo, že když už jsem se na tu vysokou teda dostanu, že se na ni nakonec vykašlu. Že místo čtyř nebo šesti let strávených
v Ústí budu už po půl roce bydlet v Praze. A nejsem ze sebe zklamaná. Jsem teď konečně spokojená!