Dopis

Když jsme se poznali, byl jsi součástí mého úletu z reality. Jen výpomoc k tomu řádění, které jsem si před tím odepřela. Měl jsi být jen malá kapitola. Možná i kapitola by byla až moc. Takový krátký článek do novin.. který prostě rychle přečtete, pak nějaký další a pak lačni číst dál přejdete ke knize. Tak bych to správně definovala. Nakonec si se stal tou knihou. Už jen první víkend by dal na jednu obsáhlou kapitolu. Jak se dal ale čekat takový vývoj? Když po té první kapitole přišla ta chvíle, kdy jsem ti řekla, že vztah nechci. A ty jsi jen přitakal, že vztah bys možná i chtěl, ale jsi citově plochý jak nikdo.

Bylo to divoký. A v tu chvíli, kdy to divoké přestalo být, tak to mělo skončit. Každým víkendem jsi mi byl milejší, ačkoliv jsem se ti za žádnou cenu nechtěla otevřít. Pak ale najednou znám tvé rodiče, tvé kamarády a čím dál víc trávíme čas i s nimi a ne jen sami v posteli. A tak, protože jsi mi stále byl víc milejší, jsem si řekla, že bych trochu k sobě otevřít mohla a možná i měla. Největší chyba v životě... "Jen dva prstíčky tam strčíme, trochu se ohřejeme a hned zase půjdeme" tak by se dalo říct, že to mělo být, když jsem pootevřela dveře do svého srdce.. nakonec jsi je rozrazil, uvnitř nadělal příšerný nepořádek a zase odešel se slovy "nevidím v tom smysl".
Každá otevřená rána je ale bohužel náchylná na infekce. Tou se stal on. Všiml si toho bordelu po tobě a tak si tam uvelebil a rozhodně se mu nechtělo uklízet. Naopak všechno začal dokonce ničit. Takže jsem vlastně byla ráda, když jsi zase přišel a vyhnal ho, abych mohla zase si v tom srdíčku a i v hlavě udělat pořádek. A opět jsem nečekala, že začneme psát pokračování naší první knihy. Že by pro úspěch u čtenářů?
Nastavila jsem si pomyslná pravidla. Scházet se i s jinými, počítat s tím, že i ty se scházíš s jinými, nelhat, vyžadovat nelhaní i po tobě.. A šlo to. Když jsem věděla, že na firemních večírcích lezeš po kolegyni, věděla jsem, že pro tebe rozhodně nic neznamenám. Dokud si nezačal dělat scény, když jsem lezla po jiném já. Co teď? Víš moc dobře, že jsem to chtěla ukončit.
Nakonec jich kolem mě prošlo spousty a ty jediný si tu se mnou zůstal. Proč? Nevím. Nevěděla jsem to nikdy.. Ale dnes už to vůbec nechápu, když mi píšeš, že vše hezké, co si kdy napsal či řekl, si vypustil ze sebe jen proto, abych byla já spokojená. Ale já byla spokojená před tím. Do té doby, než jsi mi začal říkat "mám tě rád", jsem věděla, že mě nemáš rád. Že občas spolu jsme, jen abychom nebyli sami. Teď spokojená nejsem. A jak bych mohla. Zase jsem žila ve lživé bublině a tou bublinou se izolovala od všeho, co by mě třeba teď dělalo skutečně šťastnou.
Teď tu sedím, přemýšlím, jestli jsem blbec já a nebo ty, proklínám tebe i sebe a snažím se nadobro to srdce zavřít, zamknout, řádně schovat klíče a odejít. Nechat ho opuštěné. Protože sice mám ráda pořádek, ale jsem strašný bordelář. A nepořádek v srdci nadělá mnohem větší paseku než neuklizený pokoj. A jelikož ani u čtenářů nebude mít naše druhá kniha úspěch, protože se zase nedočkali happyendu, tak rozhodně z toho nechtěj dělat trilogii. To by totiž byl opravdu neúspěšný propadák.