Shakespeare - pokrytec?

„Šťasten být neumíš, protože po tom, co nemáš, se ženeš, a co máš, na to zapomínáš.“

Snažím se zamyslet nad tímto citátem a nevím, jaký postoj si na něj udělat. Jestli se s názorem anglického dramatika ztotožnit, či ne. Hlavní otázkou pro mě je, jak to vůbec Shakespeare myslel? Máme se spokojit s tím, co máme teď a nehnat se nikam dál? Anebo to je spíš otázka priorit?


Nemyslím si totiž, že by se tento citát mohl napasovat na kariérní život. Žádný chytrý člověk by se přeci nesmířil s platem, který ho sotva uživí. Neříkám, že pro každého je třeba práce dělníka ve fabrice prací podřadnou. Spíš to je o ambicích konkrétní osoby, a pokud ji tato práce naplňuje a stačí, není přeci důvod hnát se za něčím lepším. Naopak pokud je člověk nešťastný tam, kde je, tak by se s tím asi neměl lehce smířit a přizpůsobit tomu svůj život. Myslím, že opravdu úspěšný člověk vlastně nemůže být se svou prací úplně spokojen, protože by zakrněl.

Naopak se domnívám, že tento citát by spíše mohl sedět na intimní život a na vše, co se vztahů týče. Kolikrát ve vztahu nastane situace, kdy jeden z partnerů si přestane uvědomovat, jaký poklad má doma a začne na druhém hledat jen chyby. Nakonec se vždy najde někdo jiný, který ty chyby nemá. Většinou už ale nevidíme to, že ve zbytku charakterních rysů nám sedí víc partner, s kterým již jsme, a ne ten, který nemá sice těch pár chyb, ale nejspíš tisíc jiných. Nakonec pak utíkáme v pomatení mysli od těžce vybudovaného fungujícího vztahu za nějakým bludem a nakonec se může stát i to, že zůstaneme sami. Protože kdo chce moc, nemá nic.

Stále ale dumám nad tím, jak to vlastně ten Shakespeare mohl myslet. Vždyť to zní celkem pokrytecky od člověka, který utekl od rodiny a šel si budovat kariéru v divadle. Možná ale tento citát pochází až z doby, kdy se od divadla vrátil k rodině a zjistil, že své děti vlastně nezná a celý život ztratil. Možná to je vážně o uvědomění si priorit. Jestli jsme vážně ochotni zahodit rodinu nebo to, co jsme těžce budovali. Znám několik případů, kdy otec od rodiny prakticky odešel kvůli výdělku za záminkou, že vydělá pro rodinu více peněz. A po pár letech si při rodinném večeru tito pánové uvědomují, co všechno promeškali, a že nic z toho už nejde vrátit. A stály jim za to ty peníze? Myslím si, že někdy je lepší si trochu toho materiálna odepřít.

Takže stále nevím, jestli se s tímto citátem souhlasit. Asi se prostě nedá aplikovat na vše. Když něco budujeme, nemůžeme se přeci spokojit s momentální situací a s budováním ustat. Ale pokud na něčem několik let pracujeme, neměli bychom to zahodit jen kvůli pozlátku a vidině lepší
a jednodušší cesty. Protože k úspěchu a štěstí si nemůžeme hledat zkratky.
A jaký názor na tento citát máte vy?
A.