Jedna rodinná story

Je zvláštní a někdy i smutné, co dokáže s člověkem udělat psychika. Obzvlášť když je to osoba labilnějšího charakteru. Někdy s toho hned nevšimnete, ale pokud jste vnímavější, dokážete změnu zaregistrovat téměř okamžitě. Můžete si přijít téměř až zoufalý, když někomu ani nedokážete pomoct a nejhorší je, když se to týká někoho z rodiny.

Se starší sestrou jsme měly vždy hezký ale ne moc silný vztah. Žila u svého otce a vídali jsme se jen sporadicky. Přesto si pamatuji, jak jsme si vždy spolu hrály na maminku a dítě. Vždy jsem musela být maminka, i přestože jsem o čtyři roky mladší. Nikdy z toho malého dítěte vlastně nevyrostla. Na rozdíl ode mě, která byla vždy považována za předčasně vyspělejší, ona byla vždy až přehnaně dětinská a naivní. Nechtěla mít za něco zodpovědnost a většinou vše musel někdo zařídit za ní. Když mě měla hlídat, většinou jsem hlídala já ji. Vlastně si nepamatuji, že bych ji někdy považovala za starší sestru. Vždy s poťouchlým úsměvem na tváři vymýšlela nějaké bláznivé hry, které jsem měla organizovat já a neustále jsem musela dohlížet na to, aby si při tom něco neudělala. Myslím, že jí chyběla mateřská láska, kterou nenacházela u nevlastní matky a ani u té biologické.

Když začala chodit na střední školu, tak ale zmoudřela a zdálo se, že dokonce umí za své činy převzít zodpovědnost. Pilně se učila a vedla spořádaný život studenta nebo spíše "šprta". Byla nadaná na jazyky a vysvědčení měla plné jedniček. Dokonce mi v jednu chvíli byla předhazována za vzor. Bylo ale vidět, že v ní stále dříme to dítě, chovala se spíše jako kluk a vlastně tak i vypadala. Nestarala se o svůj vzhled, nosila pánské oblečení a neřešila moc povrchní věci, jako je móda, make-up a nejnovější trendy. Dioptrické brýle nosila několik stejné. Také si nedokázala něco zorganizovat a vést svůj život bez pomoci ostatních. Proto často navštěvovala sestry v klášteře a jednu dobu dokonce zvažovala, že klášter se stane jejím novým domovem. Když přijela k nám domů, tak sice svá křesťanská moudra nikomu násilně nevnucovala, ale i tak přetáhla k Bohu i přítele naší matky. Ačkoliv jsme s mámou ateisté, tak jsme byly za ni rády, že si našla svou cestu a někdo jí bude z pozadí organizovat život, jelikož to ona sama nezvládala. Proto přišel šok, když nám nedala o sobě skoro půl roku vědět a jednoho dne zavolala z Německa a oznámila nám, že teď pracuje a žije v cirkusu.

Netrvalo to ale dlouho a sestra se vrátila do Čech. Bohužel ne domů, ale do psychiatrické léčebny. Do teď sice pořádně nevím, co se vlastně stalo a jak dlouho to trvalo, ale vím co to s ní udělalo. Vidím to jako včera, když jsem na ni čekala v místnosti pro návštěvy. Přišla za mnou bezduchá, tiše se ploužící osoba, která už v sobě neměla to bláznivé dítko. Zmizela ji veškerá jiskra v oku. Sedla si vedle mě a mlčela. Ruce se jí klepaly a tváře měla propadlé. Nepoznávala jsem ji. Seděla a byla mimo realitu. Měla v sobě jen zlost proti všem a dokázala mluvit jen o tom, jak se všichni proti ní spikly a nikdo jí nechápe. Stále byla umíněná jako dítě, ale teď se za tím vším skrývala i agrese a zloba. Už tu se mnou neseděla ta lehkomyslná holka, která měla jen dětinské problémy. Najednou tu byl zlomený člověk, se kterým si nemám co říct. Přesto jsem za ní jezdila přes půl republiky a snažila se jí zlepšit den. Na to ale musíte mít celkem hroší kůži, abyste dokázali povzbudit člověka, který nemá chuť žít a je stále pesimistický. Obvzlášť, když v ní vždy bylo to pozitivní slunce a bezstarostná radost.

Schizofrenní porucha osobnosti - tak zní její diagnóza. Po půl roce léčby byla propuštěná, ostatně teď je zase zpátky pod dozorem. Už na tom sice není tak zle, ale bohužel je tak moc nezodpovědná, že nebere ani předepsané léky. Už jsem přestala věřit, že dostanu zpět svou malou sestřičku, která mě nutila dělat jí maminku.

*Tuto slohovou práci jsem psala během posledního ročníku na střední. Situace se od té doby samozřejmě několikrát změnila. 
**Fotografie je ze série "schizofrenie" inspirovaná tímto příběhem.