Tak se mi zdá, že můj život je naplánovaný tak, že buď budu sama a občasně smutná. Smutná že se nemám ke komu v noci přitulit a když je mi zle, tak tu není nikdo, kdo me obejme. Nebo budu s někým a totálně nešťastná.
Sedím teď ve vlaku, jedu zase do toho zpropadeného Ústí, kam se mi nikdy nechce a brečím.. Je mi jedno, že na mě koukají lidi. A že ty pohledy vážně cítím. Tentokrát nejsem nešťastná z toho, že jedu tam, kde mé srdce zhaslo, ale protože odjíždím už navždy od jediného člověka, který mi do srdce vnesl malinko světla v posledních pár měsících. Ano, mám kamarádky, které si na mě velmi těžko a zdá se mi, že i velmi nerady udělají čas a všichni ostatní jsou zas moc daleko.. On byl do teď můj jediný partner, kamarád, on jediný mě obejmul. Bohužel, já v jeho životě nehraju ani z poloviny tak výjimečnou roli, a tak mu raději nechám prostor.
Doufala jsem, že tento rok bude lépe, a řekla jsem si, že ve svém životě nebudu dávat prostor pro lidi, kteří tam nechtějí být. A tak v zájmu všech budu sama. Doufám, že najdu aspoň byt, kam si budu moct vzít kočku.
