Poslední noc

Už je to tady zase. Co? Ta neutuchající touha se vypsat. A tak píšu. Zase se to ve mě akumuluje a když to nevypustím ven, tak mě ty pocity budou ničit. Pocity štěstí, zvědavosti ale taky melancholie. Strachu z neznámého a z opuštění známého či nově objeveného. Končí léto a mně končí zároveň ty nejdelší a nejnabitější prázdniny. Kdybyste se mě v polovině léta zeptali, jak se těším na vysokou a do Ústí, řekla bych, s naprosto nehraným nadšením v hlase, že příšerně moc. Strávila jsem sedm let na střední, kterou sice naprosto miluji, ale přeci jen sedm let je dost. Tolik let jsem před tím v kuse na žádné škole vlastně nikdy nevydržela díky častému stěhování během základky. Ale vlastně o škole tu ani tak psát nechci. Těšila jsem se, a vlastně stále těším, že zase po dlouhé době změním prostředí, lidi, zase naberu nové zkušenosti.

Nikdy jsem totiž tady nezapadla. A vlastně nikdy jsem zapadnout nechtěla. Ale na druhou stranu jsem si tady na to už nějak zvykla. Zvykla jsem si, že když chci do Broumova nebo z Broumova dál, musím prosit Přemka aby mě svezl, dojít si to pěšky po cyklostezce a nebo jít do vedlejší vesnice na autobus. Dost nepraktické a vždycky mě to děsně štvalo, ale bude mi to chybět. Zvykla jsem si na cesty na intr i na cesty domů. Zvykla jsem si každý všední den dávat po obědě kávu na vychovatelně se Stráťou a paradoxně tam pak usnout na gauči. Zvykla jsem si každý večer probrat všechny své starosti s mou nejlepší kamarádkou Jančou. Každý pátek se vyčerpaně natáhnout na gauči vedle mé mamky. Při každém odchodu vyslyšet její otravný dotaz "a kdy se jako vrátíš?". Nevím. Nevím kdy se sem zase vrátím. Dnes tu jsem poslední noc. Není to poslední noc navždy. Ale stěhuji se a tentokrát už si vedle ní v pátek nesednu a neproberu s ní všechny drby ze školy. Ale tohle všechno jsem věděla už od začátku a dávno se s tím smířila. Nikdy jsem tu stejně dlouho nevydržela. Dva dny a stačilo. Vždycky jsem to tady spíše nenáviděla a necítila se tu úplně doma.
Jediný pocit kterým jsem si naprosto jistá je zvědavost. Jsem opravdu dost zvědavá, jak to celé bude a jak to všechno zvládnu. Proč? Protože to co mě až v posledních týdnech začalo tady dělat zase šťastnou, mě zároveň teď dělá nešťastnou. Ten kulišácký úsměv, který se mi hned zalíbil. Nejsem žádný extra romantik, takže nebudu tvrdit, že najednou je můj život jiný - lepší. Spíš jsem skeptik a tvrdím, že si ze mě zas někdo - osud, život, říkejte tomu jak chcete, kurnik dělá extra prdel. Proč jako teď a proč sakra tady? "A co bude dál?" ptám se a bojím se odpovědi. A proč mi sakra vždycky skáčou v hlavě tyhle otázky, když ani nevím, jestli je vhodné je vyslovit? A třeba jsou naprosto zbytečné. Jen dnes prostě neusínám s lehkou hlavou. A přála bych si, aby ta další noc neskončila.