8/29/2017

Vzpamatujte se!

Co se to sakra zase děje? Všichni se zbláznili? Chlapi se zbláznili? Nebo jsou všichni normální a blázen jsem já, protože nikoho z nich nechápu? Možná jste z předešlého článku pochopili, že jsem si teď nedávno prošla nějakým milostným extempore, ale nejednalo se vyloženě 
o rozchod. Bylo to pro mě spíš takové konečné uzavření nějaké kapitoly svého života a zmíněný článek mi má spíše připomínat, proč to už tak mám nechat být. Dneska chci psát totiž o něčem trochu jiném.
                             

Jsem od podzimu loňského roku sama, ale co vám budu nalhávat, od té doby samozřejmě nesedím jen doma se svou kočkou. Mám ráda společnost lidí, pozvání ven neodmítnu a ráda se seznamuji 
s novými lidmi, takže neodmítnu ani pozvání na rande. Díky tomu jsem si všimla jistého chování mladých mužů a dneska to v podstatě vygradovalo až do extrému.

Abych přešla konečně k věci - přišla mi na facebooku žádost o přátelství. Žádná novinka samozřejmě. Většinou, pokud dotyčného neznám, mu napíšu zprávu s dotazem, jestli se známe. 
S mojí pamětí na jména a obličeje je celkem totiž možné, že si ho pouze nepamatuji. Co vám budu povídat, většinou se ale samozřejmě neznáme, jenže chlapec by se poznat chtěl. Bylo tomu tak 
i v tomto případě. Ze zdvořilosti jsem párkrát odepsala. Trochu zkráceně - já jsem se dozvěděla 
o něm, že přišel z práce a že se jde koukat na nějaký seriál, on se o mně dozvěděl, že jsem nemocná 
a že na ten seriál nekoukám. Co přišlo pak? Zpráva o tom, jak je mu se mnou fajn, že se mu se mnou hezky píše... CO?? Vážně? Neubránila jsem se smíchu. 

Další celkem nedávný příběh -  potkala jsem po sedmi letech na párty svého bývalého spolužáka ze základky. Na té základce jsem byla za outsidera, nikdo se se mnou moc nebavil a samozřejmě ani on. Najednou jsem byla ale děsně zajímavá a strašně skvěle se mu se mnou povídalo. Druhý den jsem dostala zprávu, že se do mě asi zakoukal a že už by konečně chtěl holku, která ví co chce a že to jsem přesně já.. CO?? Jako vážně? Též jsem se neubránila smíchu.

A těchto příběhů mám požehnaně, sházela jsem se asi dva týdny s klukem, který byl velmi fajn, ale pak začal strašně vyžadovat moje vyjádření, jestli teda jsem už jeho holka nebo co. Sakra co vám je? Sice jsem udělala pár unáhlených rozhodnutí, ale kam všichni sakra tak všichni spěcháte? 
Na fenomén teenegerovských vztahů, kdy jsou puberťáci spolu dva týdny a už se děsně milují, jsem si zvykla. Ti z toho pravděpodobně vyrostou. Já tu ale píšu o lidech v mém i vyšším věku (tj. 22 let). Něco by vám uteklo? 

Na některé věci taky sice trochu spěchám, ale rozhodně ne na city a na slova, která se těžko berou zpět. Někdy vás to může pohltit, že se ani nepoznáváte, ale to není tenhle případ! Je tak děsně těžké 
v dnešní době se pár týdnů nebo i měsíců s někým scházet, aniž by to muselo mít nálepku "vztah"? Jednou jsem to na můj vkus trochu uspěchala a stále toho příšerně lituji. Kdybych pár týdnů počkala, mohla bych se vyhnout neskutečnému zklamání v muže. Teď když se mi nějaký kluk líbí, pokaždé se předem modlím "nebuď debil, nebuď debil!" nebo "ať neřekne nějakou podobnou kravinu". Většinou se tomu tak ale stane.

Chlapi, jestli vám jde jen o sex, tak tímhle způsobem na to jdete fakt špatně, pokud holka posbírala trochu rozumu. Pokud vám jde vážně o vztah, tak na to jdete ještě hůř. Takhle se prostě kvalitní vztah nebuduje! 

8/12/2017

Jedna rodinná story

Je zvláštní a někdy i smutné, co dokáže s člověkem udělat psychika. Obzvlášť když je to osoba labilnějšího charakteru. Někdy s toho hned nevšimnete, ale pokud jste vnímavější, dokážete změnu zaregistrovat téměř okamžitě. Můžete si přijít téměř až zoufalý, když někomu ani nedokážete pomoct a nejhorší je, když se to týká někoho z rodiny.
Se starší sestrou jsme měly vždy hezký ale ne moc silný vztah. Žila u svého otce a vídali jsme se jen sporadicky. Přesto si pamatuji, jak jsme si vždy spolu hrály na maminku a dítě. Vždy jsem musela být maminka, i přestože jsem o čtyři roky mladší. Nikdy z toho malého dítěte vlastně nevyrostla. Na rozdíl ode mě, která byla vždy považována za předčasně vyspělejší, ona byla vždy až přehnaně dětinská a naivní. Nechtěla mít za něco zodpovědnost a většinou vše musel někdo zařídit za ní. Když mě měla hlídat, většinou jsem hlídala já ji. Vlastně si nepamatuji, že bych ji někdy považovala za starší sestru. Vždy s poťouchlým úsměvem na tváři vymýšlela nějaké bláznivé hry, které jsem měla organizovat já a neustále jsem musela dohlížet na to, aby si při tom něco neudělala. Myslím, že jí chyběla mateřská láska, kterou nenacházela u nevlastní matky a ani u té biologické.
Když začala chodit na střední školu, tak ale zmoudřela a zdálo se, že dokonce umí za své činy převzít zodpovědnost. Pilně se učila a vedla spořádaný život studenta nebo spíše "šprta". Byla nadaná na jazyky a vysvědčení měla plné jedniček. Dokonce mi v jednu chvíli byla předhazována za vzor. Bylo ale vidět, že v ní stále dříme to dítě, chovala se spíše jako kluk a vlastně tak i vypadala. Nestarala se o svůj vzhled, nosila pánské oblečení a neřešila moc povrchní věci, jako je móda, make-up a nejnovější trendy. Dioptrické brýle nosila několik stejné. Také si nedokázala něco zorganizovat a vést svůj život bez pomoci ostatních. Proto často navštěvovala sestry v klášteře a jednu dobu dokonce zvažovala, že klášter se stane jejím novým domovem. Když přijela k nám domů, tak sice svá křesťanská moudra nikomu násilně nevnucovala, ale i tak přetáhla k Bohu i přítele naší matky. Ačkoliv jsme s mámou ateisté, tak jsme byly za ni rády, že si našla svou cestu a někdo jí bude z pozadí organizovat život, jelikož to ona sama nezvládala. Proto přišel šok, když nám nedala o sobě skoro půl roku vědět a jednoho dne zavolala z Německa a oznámila nám, že teď pracuje a žije v cirkusu.
Netrvalo to ale dlouho a sestra se vrátila do Čech. Bohužel ne domů, ale do psychiatrické léčebny. Do teď sice pořádně nevím, co se vlastně stalo a jak dlouho to trvalo, ale vím co to s ní udělalo. Vidím to jako včera, když jsem na ni čekala v místnosti pro návštěvy. Přišla za mnou bezduchá, tiše se ploužící osoba, která už v sobě neměla to bláznivé dítko. Zmizela ji veškerá jiskra v oku. Sedla si vedle mě a mlčela. Ruce se jí klepaly a tváře měla propadlé. Nepoznávala jsem ji. Seděla a byla mimo realitu. Měla v sobě jen zlost proti všem a dokázala mluvit jen o tom, jak se všichni proti ní spikly a nikdo jí nechápe. Stále byla umíněná jako dítě, ale teď se za tím vším skrývala i agrese a zloba. Už tu se mnou neseděla ta lehkomyslná holka, která měla jen dětinské problémy. Najednou tu byl zlomený člověk, se kterým si nemám co říct. Přesto jsem za ní jezdila přes půl republiky a snažila se jí zlepšit den. Na to ale musíte mít celkem hroší kůži, abyste dokázali povzbudit člověka, který nemá chuť žít a je stále pesimistický. Obvzlášť, když v ní vždy bylo to pozitivní slunce a bezstarostná radost.
Schizofrenní porucha osobnosti - tak zní její diagnóza. Po půl roce léčby byla propuštěná, ostatně teď je zase zpátky pod dozorem. Už na tom sice není tak zle, ale bohužel je tak moc nezodpovědná, že nebere ani předepsané léky. Už jsem přestala věřit, že dostanu zpět svou malou sestřičku, která mě nutila dělat jí maminku.
*Tuto slohovou práci jsem psala během posledního ročníku na střední. Situace se od té doby samozřejmě několikrát změnila. 
**Fotografie je ze série "schizofrenie" inspirovaná tímto příběhem.

8/04/2017

Dopis

Když jsme se poznali, byl jsi součástí mého úletu z reality. Jen výpomoc k tomu řádění, které jsem si před tím odepřela. Měl jsi být jen malá kapitola. Možná i kapitola by byla až moc. Takový krátký článek do novin.. který prostě rychle přečtete, pak nějaký další a pak lačni číst dál přejdete ke knize. Tak bych to správně definovala. Nakonec si se stal tou knihou. Už jen první víkend by dal na jednu obsáhlou kapitolu. Jak se dal ale čekat takový vývoj? Když po té první kapitole přišla ta chvíle, kdy jsem ti řekla, že vztah nechci. A ty jsi jen přitakal, že vztah bys možná i chtěl, ale jsi citově plochý jak nikdo.