Co se to sakra zase děje? Všichni se zbláznili? Chlapi se zbláznili? Nebo jsou všichni normální a blázen jsem já, protože nikoho z nich nechápu? Možná jste z předešlého článku pochopili, že jsem si teď nedávno prošla nějakým milostným extempore, ale nejednalo se vyloženě
o rozchod. Bylo to pro mě spíš takové konečné uzavření nějaké kapitoly svého života a zmíněný článek mi má spíše připomínat, proč to už tak mám nechat být. Dneska chci psát totiž o něčem trochu jiném.
Jsem od podzimu loňského roku sama, ale co vám budu nalhávat, od té doby samozřejmě nesedím jen doma se svou kočkou. Mám ráda společnost lidí, pozvání ven neodmítnu a ráda se seznamuji
s novými lidmi, takže neodmítnu ani pozvání na rande. Díky tomu jsem si všimla jistého chování mladých mužů a dneska to v podstatě vygradovalo až do extrému.
Abych přešla konečně k věci - přišla mi na facebooku žádost o přátelství. Žádná novinka samozřejmě. Většinou, pokud dotyčného neznám, mu napíšu zprávu s dotazem, jestli se známe.
S mojí pamětí na jména a obličeje je celkem totiž možné, že si ho pouze nepamatuji. Co vám budu povídat, většinou se ale samozřejmě neznáme, jenže chlapec by se poznat chtěl. Bylo tomu tak
i v tomto případě. Ze zdvořilosti jsem párkrát odepsala. Trochu zkráceně - já jsem se dozvěděla
o něm, že přišel z práce a že se jde koukat na nějaký seriál, on se o mně dozvěděl, že jsem nemocná
a že na ten seriál nekoukám. Co přišlo pak? Zpráva o tom, jak je mu se mnou fajn, že se mu se mnou hezky píše... CO?? Vážně? Neubránila jsem se smíchu.
Další celkem nedávný příběh - potkala jsem po sedmi letech na párty svého bývalého spolužáka ze základky. Na té základce jsem byla za outsidera, nikdo se se mnou moc nebavil a samozřejmě ani on. Najednou jsem byla ale děsně zajímavá a strašně skvěle se mu se mnou povídalo. Druhý den jsem dostala zprávu, že se do mě asi zakoukal a že už by konečně chtěl holku, která ví co chce a že to jsem přesně já.. CO?? Jako vážně? Též jsem se neubránila smíchu.
A těchto příběhů mám požehnaně, sházela jsem se asi dva týdny s klukem, který byl velmi fajn, ale pak začal strašně vyžadovat moje vyjádření, jestli teda jsem už jeho holka nebo co. Sakra co vám je? Sice jsem udělala pár unáhlených rozhodnutí, ale kam všichni sakra tak všichni spěcháte?
Na fenomén teenegerovských vztahů, kdy jsou puberťáci spolu dva týdny a už se děsně milují, jsem si zvykla. Ti z toho pravděpodobně vyrostou. Já tu ale píšu o lidech v mém i vyšším věku (tj. 22 let). Něco by vám uteklo?
Na některé věci taky sice trochu spěchám, ale rozhodně ne na city a na slova, která se těžko berou zpět. Někdy vás to může pohltit, že se ani nepoznáváte, ale to není tenhle případ! Je tak děsně těžké
v dnešní době se pár týdnů nebo i měsíců s někým scházet, aniž by to muselo mít nálepku "vztah"? Jednou jsem to na můj vkus trochu uspěchala a stále toho příšerně lituji. Kdybych pár týdnů počkala, mohla bych se vyhnout neskutečnému zklamání v muže. Teď když se mi nějaký kluk líbí, pokaždé se předem modlím "nebuď debil, nebuď debil!" nebo "ať neřekne nějakou podobnou kravinu". Většinou se tomu tak ale stane.
Chlapi, jestli vám jde jen o sex, tak tímhle způsobem na to jdete fakt špatně, pokud holka posbírala trochu rozumu. Pokud vám jde vážně o vztah, tak na to jdete ještě hůř. Takhle se prostě kvalitní vztah nebuduje!