„Šťasten být neumíš, protože po tom, co nemáš, se ženeš, a co máš, na to zapomínáš.“
Snažím se zamyslet nad tímto citátem a nevím, jaký postoj si na něj udělat. Jestli se s názorem anglického dramatika ztotožnit, či ne. Hlavní otázkou pro mě je, jak to vůbec Shakespeare myslel? Máme se spokojit s tím, co máme teď a nehnat se nikam dál? Anebo to je spíš otázka priorit?