Skip to content
Tenhle pohled je naprosto úžasný a klidně bych seděla a koukala na tu nádheru hodiny. Možná to některé překvapí, možná to trochu překvapilo i mě. Víte, spousta lidi z mého širšího i bližšího okolí, i moje mamka například, si mě pravděpodobně zaškatulkovala mezi městské holky, které na město nenechají dopustit, vychvalují Prahu a pravděpodobně by se za ni klidně
i vdaly (.. no, kdyby to šlo...
). Do vesnice nebo někam na samotu by je nikdo nikdy nedostal. Pomalu jsem si to o sobě samé začala myslet taky. Jenže víte, hromada těch lidí absolutně netuší, kde jsem velkou část svého života žila.
Abych to vzala po pořádku. Od narození jsem bydlela v Českém Krumlově - ve velkém nádherném městě. Pamatuji si na procházky s mamkou historickou částí a milovala jsem to! Večer, když mě vedla z kroužku, jsem vždycky dostala do ruky párek v rohlíku, prošli jsme pod zámkem kolem Vltavy, hltala jsem pouliční umělce a stánky s cukrovkou vatou... Žilo to tam! Došli jsme domů - na kraj města, kde mě mamka nechala lítat po venku s kamarády, dokud se nerozsvítily pouliční lampy. Pak jsme se přestěhovali na místo, kde silnice končila a začínal třešňový sad, za ním les a za tím lesem další les... Mne to místo bavilo, dokud jsem si nesehnala kamarády z města opodál a záviděla jsem jim, že oni mohou běhat mezi paneláky dokud se nerozsvítily pouliční lampy, ale já se s nimi musím rozloučit o něco dřív, abych stihla dojet na kole domů ještě za světla. Po té jsme se do toho městečka přestěhovali a já byla spokojená. Mamka mi ukázala kouzlo Prahy a já se opět zamilovala, zase jsme se procházely historickým centrem a sledovaly pouliční umělce a užívaly si ruchu velkoměsta. Jenže v pubertě jsme se opět stěhovali a to zase na druhou stranu Čech a pro mě byla útěcha jen to, že je to aspoň o trochu větší město a než jsme se přestěhovali, stáhla jsem si několik fotek různých koutů a uliček, které se mi líbily, a představovala si, jak se tam budu procházet. Nesnášela jsem tam všechny lidi, ale to město jsem se naučila mít ráda a byla to taková moje jediná opora. Jenže jen na pár měsíců. Pak jsme se opět ocitli na vesnici. Tentokrát to ani nebylo přímo na vesnici, ale pro mě vyloženě na samotě - na kraji světa. Všude jen louky, příroda, zvířata a žádný člověk. A tak jsem prostě do města začala utíkat. Proč bych chodila na procházky do lesa, když jsem jím musela projít pokaždé, když jsem se rozhodla někam jít? Proč bych šla ven poslouchat zpěv ptáků, když jsem je slyšela neustále? Proč bych měla být nadšená z pohledu na stádo krav a kdejaké zvěře, když jsem je měla za okny? Několik let!
Pro mě je město svoboda, komfort, volnost, spousta možností, které mám na výběr.. Když chci přírodu, nemám ji daleko a můžu se kdykoliv sebrat a jet. "To ale můžeš i naopak", říkáte si nejspíš. Nemůžu. Nemám auto a prostě dopravit se někam z vesnice, či menšího města, je mnohem komplikovanější než se dostat z města do lesa, to mi věřte! Takže ano, jsem holka, která miluje města, ale jsem také holka, která má rada i lesy a krásnou krajinu. Jen jsem to donedávna nevyhledávala, protože jsem v tom prostě žila a byla přesycena. Jinak jsem schopná spát pod širákem, cestovat s batohem na zádech, nebojím se toho a miluji to!
