Tak hlásím, že jsem zpět a rovnou se trapně omlouvám za nečinnost. Měla jsem a stále trochu mám takovou existenční krizi, ale o tom vám povím až v příštím článku. Doufám, že jste na mě nezapomněli a že vás ani moc nezmátl nový design blogu. Ještě to není finální verze, stále trochu tápu v HTML kódování, ale už se to k tomu přibližuje. Napište mi když tak, jak se vám to líbí a co byste doladili. Teď se ale naladíme na vánoční atmosféru, protože dneska chci psát právě o Vánocích. Pokud na můj blog zavítal nějaký fanatický milovník těchto svátků, tak předem varuji, že můj vánoční článek nebude nikterak pozitivně laděn, protože já jsem takový malý nasraný Grinch, který na tyto svátky každoročně nadává už od přelomu září/října. Takže ano, zase jsem napsala článek, v kterém nadávám. Ale vlastně jen trochu.
Lidi se před svátky dělí na dva tábory - na Kdovíky (milovníky Vánoc - pozn.red. pro ty, co neviděli Grunche) a právě na ty nasraný zelený skřítky, kteří hází nenávistné pohledy a protáčejí oči při jakékoliv zmínce o blížících se Vánocích. Těch bývá většinou méně a tuhle skupinu zastupuji i já. Samozřejmě tomu tak nebylo vždy. Když jsem byla malá, tak jsem tyto zimní svátky milovala, jako ostatně každé díte. Kdo by se totiž netěšil na hromadu hraček pod stromečkem, spoustu dobrot
a nespočet pohádek v televizi. Jen už si sama dost dobře nedokážu vybavit, kdy jsem ještě věřila na Ježíška. Respektive nemohu si vybavit moment, kdy jsem se dozvěděla, že Ježíšek neexistuje. Když si totiž vzpomenu na první Vánoce, které mám nějakým způsobem zaryté do paměti, tak si vybavuji ten moment, kdy jsem přemýšlela, jak táta dostal dárky pod stromeček do našeho dětského pokoje. Šel vynést koš a najednou byly dárky pod stromečkem. Jenže jsme bydleli v paneláku v sedmém patře, po balkonech snad nešplhal. Musím podotknout, že mi v té době musely být asi tak čtyři roky.
Stejně tak jako si nedokážu vzpomenout na ztrátu iluzí o Ježíškovi, tak si ani nemohu vybavit ten zlomový rok, kdy jsem začala Vánoce nesnášet. Možná to zapříčinila nějaká banalita typu, že jsem musela začít mamce pomáhat s přípravami a mně jako adolescentovi to přišlo naprosto k ničemu. Vybavila jsem si taky ten moment, kdy i přesto, že jsem na Ježíška očividně nikdy nevěřila, jsem byla naštvaná na mamku, když najednou už se nehrálo to divadlo, že Ježíšek v noci přinesl stromeček nebo to děsně šokující odhalení, že najednou jsou dárky pod stromečkem. Prostě už ráno naházela dárky pod stromeček a hotovo. Vánoce najednou pro mě tím ztratily to tajemné kouzlo. A nebo jsem ten moment naprosto vytěsnila z hlavy, protože ne vždy u nás byl Štědrý večer klidný a rodinný. Téměř každý rok se před nebo během Vánoc odehrálo něco, co buď zacloumalo s mamkou nebo
s celou rodinou. Počínaje smrtí mého táty a hospitalizací mé sestry na psychiatrii konče. Většinou tyhle svátky prostě v klidu a míru úplně neproběhli a já to s tím mám spojené.
Přesto všechno, že už x let se snažím Vánoce do posledních chvil ignorovat a nevnímat (jednou jsem se pokusila je dokonce bojkotovala úplně), tak letos mohu říct, že se na Vánoce těším. Proto se zároveň trochu bojím, aby se zase nestalo něco, co mi tu letošní euforii zkazí. Vím, že nejspíš opět dojde na nějaké emoce, jelikož jsme přišli o rodinného kamaráda, který s námi pár let tyto svátky slavil. Ale snad se to jinak obejde bez zbytečného stresu a hádek. A proč že se to vlastně najednou těším? Mám k tomu hned několik důvodů. Těším se domů. Těším se na pohodu, rodinu, přátele
a akce, které se budou konat. Opravdu se nemohu dočkat toho, že několik dní nebudu muset strávit
v Ústí. Zároveň jsem letos neměla stres kvůli shánění dárků nebo spíše shánění peněz na dárky. Konečně jsem věděla co komu mám koupit a nemusela jsem moc řešit, kolik to bude stát a tím pádem vím, že každý ode mě dostane to, co si přál nebo potřebuje, a ne nějakou zbytečnou blbost. No a taky se těším na to, že tento rok už skončí. Protože to letos nestálo ani za tu starou belu, ale o tom jindy.
No a jak jste na tom se svátky míru a klidu/stresu a shonu vy?
